14. Pohádky pro vlkodlaka

13. července 2012 v 21:55 | Karla de E-mentalist |  Prokletí luny


Samantha pozorovala první sluneční paprsky. Měla přes sebe přehozený jenom kus jakéhosi hadru, který ve voze našla, mráz se jí dostával pod kůží. Byla velice unavená, ale bolest necítila. Vzbudila se asi před deseti minutami, první co ucítila, byl strach. Doufala, že včera nikomu neublížila. Velice se jí ulevilo, když před vozem uviděla spokojeně spící Marii, Christophera a o kus dál i ostatní.

Nyní čekala, až se někdo probudí a dostane jí ven. Těšila se na slíbenou koupel a nové, čisté a měkké oblečení. První otevřela oči Marie. Shovívavě se na ní usmála a naznačila jí, ať chvíli počká, za chvíli se už neslyšně vracela se svazkem klíčů a velkou brašnou. Zavedla jí k blízkému potůčku. Tekl ve vymletém kameni.

"To je hornina nazývající se saiwa. Tato hornina pohlcuje teplo slunce, a vydrží horká i několik týdnů, teplota kamene potom ohřívá i vodu." Vysvětlila jí žena. Obě se svlékli a vlezli do příjemně horké vody.

Voda ze Samanthy smyla pot a dodala jí novou energii, vyčistila a ošetřila všechny její rány, ať už ty vnější nebo vnitřní. Když byli vykoupané, Marie jí podala hromádku oblečení. Oblékla si čistě bílé, jednoduché, ale krásné šaty, přesto černý,kožený korzet, a sametový černý plášť. Potom jí Marie rozčesala nyní už, čisté vlnité plavé vlasy. Byly krásné a po umytí jí sahali až do půlky zad. Žena jí je zapletla do copu.

"Nádhera…" Usmála se, když si prohlédla své dílo. Dívka jí ůsměv oplatila, ale pak náhle zvážněla.

"Proč byl pán Christopher ve vězení?"

"On ti to neřekl?"

"Ne."

"Zabil jednoho moc ošklivého člověka." Zamumlala a doufala, že to dívce bude, jako odpověď stačit.

"Prosím vás! Už nejsem dítě, řekněte mi koho!"

"Krále." Dívce se zděšením podlomila kolena.

"Krále?…Myslíte krále Dimitrie? Ne, to není možné, to prostě nejde… Krále ne… Krále ne."

"Zasloužil si to."

"ZASLOUŽIL?!! Ne nezasloužil, nechal mě žít i přesto, že jsem netvor! On si smrt nezasloužil, to já!"

"Co to povídáš… nemůžeš za to, jak ses narodila, neměl právo tě za to trestat. On byl netvor."

"Co mu provedl, že si zasloužil zemřít?" Dívka měla přímo hysterický záchvat.

"To ti bude muset vysvětlit on sám děvče." Samantha se trochu uklidnila.

"Tak tedy jdeme, už se nemohu…"

"Ne ještě ne, půjdeš, ale bez těch slz a oteklého obličeje. Vypadáš úžasně, tak prosím chvíli vydrž. Mám na oteklý obličej skvělou bylinkovou mast." Dívka se vděčně usmála a přikývla.

Christopher se probudil jen chvíli potom co Samantha s Marií odešla. Na její přikrývce ležel útržek papíru se vzkazem: Neměj obavy, vrátíme se brzy.

Lehl si zpátky, opřel se o loket, utrhl stéblo trávy a pomalu jej přežvykoval. Zadíval se na nebe a doufal, že včerejší proměna na Samantě nezanechala žádné vážné následky. Ze starostných úvah ho probudil Guardian, který se posadil a udiveně pohlédl na prázdný vůz.

"Kam se vytratily?"

"Nemám ponětí, ale nechaly tu vzkaz." Odvětil a podal mu ho. Mladík si přečetl sdělení a ironicky se uchechtl.

"Jak máme vědět, kdy se vrátí, když ani nevíme, kdy odešly?"

"Probuď ostatní, ať nám pomohou s přípravami na odjezd."

Samantha čekala mezi stromy, Marie měla mezitím ohlásit její příchod. Dívka sice nechápala důvod tohoto divadélka, ale nápad se jí líbil. Před sebou už slyšela:

"Dámy a pánové, představuji vám slečnu Samanthu." Nyní byl její čas, vystoupila mezi keři a sundala si kápi. Všichni ustali ve své práci a s úžasem na ní pohlédli, dívka sklopila zrak, když se jí do tváří drala růž. Christopher k ní přiskočil, udělal s ní piruetu a potom jí přátelsky objal.

"Vypadáš úchvatně Samantho." Zašeptal jí do ucha a nepřestával si jí prohlížet, sice úplně nevěděla, co to slovo znamená, ale líbilo se jí. Hned za ním stála culící se Anna, která jí posléze také vpadla do náručí, dívka přes její rameno po očku sledovala Guardiana.

Když jí spatřil, omylem upustil batoh, do kterého balil přikrývky a až teď si uvědomil, že zapomněl zavřít ústa. Přímo jí hltal svýma ledovýma očima.

Byl zmatený, nevnímal okolí, jen se na ni díval a užíval si této výjimečné chvíle kdy Samantha vypadala jako anděl. Byla šťastná, spokojená a vyrovnaná. V něm to probouzelo uspokojení a ten krásný pocit, který zatím neuměl popsat, ale bylo mu jasné, že k Samantě cítí velmi silného. Něco neobyčejného. Něco co nikdy v životě nepoznal.

Obejmi jí, tupče.

Nemůžu,…nechci.

Ale chceš, no tak ukaž aspoň jedinkrát, že máš taky srdce.

Nebudu ukazovat svou slabost.

Srabe!

Nejsem srab, jen prostě… Nechci nic pokazit.

Jsi jen studený čumák.

Tak ať. Nemám teď zrovna odvahu si něco dokazovat.

Samantha se cítila divně, nebyla zvyklá na tolik pozornosti. Ne, že by jí to vadilo, to právě naopak. Stále poznávala nové věci. Byla unavená, ale přesto nikdy nezažila nic tak krásného. Už věděla, že není sama, a že jí má někdo rád takovou jaká je.

Přistoupila ke Guardianovi a pohlédla mu do očí.

" Děkuji." Zašeptala, on se však zatvářil zmateně."Za to že jsi se mnou zůstal, doufám, že jsem ti nijak neublížila."

"V pořádku, až na pár odřenin jsme všichni naprosto v pořádku."

"To jsem ráda."Usmála se, a jak si ho prohlížela, naklonila hlavu na stranu, až jí prameny, které byly tak krátké, že se nedaly zaplést do copu, spadaly do těch velkých průzračných očí.

Proč mi to dělá tak těžké. Zazoufal si Guardian.

"Měla bys odpočívat." Řekl a odvrátil zrak. Dívku jeho odtažitost zrovna nepotěšila, tak strašně se snažila vypadat silně a sebevědomě, ale on jí nejspíš prokoukl. Byla slabá, unavená a neuměla s mužem ani navázat pár slov, taková byla.

"Má pravdu, noc pro tebe musela být těžká." Přidal se Christopher a otočil se na ostatní, ani nedutali a napjatě je pozorovali.

"Ještě den se tu zdržíme."

Samantha ležela v Christopherově objetí a zrak upíral do ohně. Přesně potom přeci toužila, být v teple a v bezpečí, ale usnout nemohla, pořád dokola si opakovala jednu otázku.

"Pane, vyprávějte mi prosím svůj příběh." Slyšela, jak si povzdechl.

"To by bylo na dlouho."

"Času dost…"

"Není to nic veselého, nechceš raději slyšet nějakou pohádku?" Musela se zasmát.

"Pohádky pro vlkodlaka? Ale no tak… Povídejte…"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | 13. července 2012 v 21:57 | Reagovat

Tato kapitola je pro mne velice důležitá, tak doufám,  že se vám bude líbit. :-)

2 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 14. července 2012 v 20:27 | Reagovat

páni, je to pekné :D hlavne ten rozhovor v Guardinovej hlave :D A som zvedavá čo sa bude diať :D

3 Mei-riefel Mei-riefel | 14. července 2012 v 20:42 | Reagovat

úžasný ! naprosto, další prosím :)).

            Hej Gurďo,.... (dál to myslím znáš) :DD

4 Carla de E-mentalist Carla de E-mentalist | 14. července 2012 v 20:49 | Reagovat

Děkuji :-D Jsem strašně ráda, že jste všichni zpátky ..... Už jsem to tu nemohla vydržet :-)

5 Venea Venea | Web | 15. července 2012 v 21:48 | Reagovat

houuu,  jakože nemálo krásný!! další prosím!! :) ;-)  ;-)  ;-)

6 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | 15. července 2012 v 21:57 | Reagovat

Díky :-D

7 Tonča Tonča | Web | 27. července 2012 v 13:22 | Reagovat

Konečně jsem se dokopala zanechat koment... Je to kouzelný, ještě jsem nic podobného nečetla, je to dokonalý ;-)

8 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | Web | 27. července 2012 v 15:35 | Reagovat

Děkoji :D Jsem ráda, ŽE MÁM NOVÉHO ČTENÁŘE :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama