Kapitola třetí: Démon

2. srpna 2012 v 16:17 | Karla de E-mentalist |  Bezmocná


"Proč nejíš Daniely?" Ptala se Sophi svého bratra.

"Víš, sestřičko, když jsem byl dnes za dědou, potkal jsem jednu dívku."

"Povídej, bráško, víš, že love story miluji." Usmála se na něj.

"Není tak, jak si myslíš, je tam jako pacient, utrpěla vážný úraz páteře."

"To je smutné, ale není to důvod, abys odmítal tak dobré jídlo."

"Ty to nechápeš, nejen že nemůže chodit, ona nemůže ani sama dýchat, přijímat potravu, nemůže mluvit, neovládá svoje tělo." Její shovívavý úsměv ho zrovna nepotěšil.

"Ty ses do ní zamiloval že? Je mi to líto bráško, ale nemůžeš se kvůli tomu mučit hlady." Nahodil útrpný výraz, a i když nemněl absolutně chuť, donutil se sníst aspoň trochu. Potom odešel do pokoje. Hodil sebou na postel.

Jak se tady můžu cpát, užívat si života, když ona je tam sama, vyděšená a zoufalá. Neuměl si to ani představit, celý život uzavřen jen ve svém těle, nemoci nic udělat. Ona možná nemohla, ale on ano, musel zjistit, proč její rodina nepřijela, proč s ní nebyla, když to nejvíce potřebovala. Nemohl v klidu ulehnout do postele, aniž by věděl, že je ta dívka aspoň trochu spokojená. Vstal a chystal se znovu odjet do nemocnice.

Pomalu otevřela oči. Překvapilo jí, když uviděla Daniela jak se nad ní sklání a uspívá se.

"Dobré ráno." Zašvitořil. Nepamatovala si, že by usnula, ani že jí někdo pomohl zase si lehnout. Jediné co věděla, že poslední její myšlenka byla věnovaná jemu. Byla ráda, že ho vidí, byl tu s ní a opět z něj čišela pozitivní energie. Když jí znovu posadil, věnoval jí další úsměv.

"Něco jsem ti přinesl." Zašeptal, všimla si, že za zady něco drží. Velmi jí to dojalo a to ještě nevěděla, co to je.

Jak věděl, že zbožňuji levanduli? Květináč, postavil na parapet okna a roztáhl závěsy.

"Myslím, že trochu sluníčka ti udělá dobře a vnese do místnosti veselou náladu."

Na to slunce nepotřebuji, to přece děláš už ty.

"Mám pro tebe ještě něco, tohle ti posílá Emily." Zpod bílého pláště vyndal malou černou knížečku s modrým vázáním. Vypadla velmi staře, ale nebyla poničena.

Evelin vytřeštila oči. On se setkal s mou sestrou, ale jak to, proč, proč to pro mě všechno dělá, když ví, že mu za to ani nemohu poděkovat? Vždyť mě ani nezná, to je takhle milý vždycky? To má v sobě skutečně tolik dobra? Křečovitě zavřela oči, ale přece jen jí jedna slza opustila svůj úkryt a teď zběsile spěchala do bezpečí jejích úst. Potom se objevila další a další.

"Je jí líto že nemohla přijet, ale je doma sama a doktor jí zakázal cestovat autem, byla rozrušená, tak jsem jí ujistil, že jsi v pořádku. Tedy relativním, adresu mi dali tady na recepci, musel jsem říct, že jsem tvůj příbuzný, ale nakonec jsem je přesvědčil. Doufal jsem, že by ti to mohlo udělat radost, omlouvám se, pokud jsem tě rozrušil. Nebo ti tím ublížil… já nechtěl jsem." Tak ráda by mu řekla, že je jen dojata jeho činy. Chtěla, aby věděl jak mu je vděčná, tak se mu to alespoň pokusila sdělit pohledem. On jako by to pochopil, přikývl.

Hodiny nedělaly skoro nic jiného, než si jen vyměňovaly pohledy. Co jiného zmohly? Ale nevadilo jim to, právě naopak. K večeru se Daniel nabídl, že jí bude předčítat z knihy, kterou si přivezl. Byla to sbírka ruských spisovatelů, Andrejeva, Tolstého a Lermonta. Byla pro ni velice důležitá, mezi ženami v její rodině se dědila z generace na generaci a protože Emily neměla k literatuře žádný vztah, kniha připadla Evelin. Milovala jí už od dětství, hlavně jednu konkrétní báseň.

"Démon" pronesl Daniel dramaticky.
"Vyhoštěn z ráje démon žalný
klín země hříšné oblétal
a upomínek zástup valný
dnů lepších spolu s ním se bral,
těch dnů, kdy s cherubova líce
zář nebe ve svět splývala,
kdy drahou svojí vlasatice
radostným vzpláním zlaté kštice
s ním v úsměvu se vítala,
kdy věčnou clonou mlhy šeré
jsa poznání chtiv sledoval
hvězd karavany tisíceré,
jichž sbor oblohou putoval,
kdy věřil a kdy miloval,
sám vyvolenec prvých tvorů,
neznaje pochyb ani vzdoru,
kdy mysli jeho neohrozil
ni věků pořád zasmušilý…
a vše to ani, o čem snil
si připomenout neměl síly…."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Barbuš Barbuš | 2. srpna 2012 v 16:29 | Reagovat

Úžasný :) ...opravdu moc hezky píšeš =) ;-)

2 Mei-riefel Mei-riefel | 2. srpna 2012 v 16:38 | Reagovat

krásný, přidej další, prosím :) ... !

3 ariven ariven | Web | 2. srpna 2012 v 19:09 | Reagovat

Nádherný... Musím říct, že Danielova sestra mě pobavila, jak ho furt nutila jíst :-D Těšim se na pokračování ;-)

4 DeeDee DeeDee | E-mail | Web | 2. srpna 2012 v 20:07 | Reagovat

Je to opravdu kuasnyyyy :) dalsi please

5 Venea Venea | Web | 3. srpna 2012 v 16:43 | Reagovat

moc nádherný! :)
please další! .D

6 Tonča Tonča | Web | 6. srpna 2012 v 10:51 | Reagovat

Povedené :-D \Co jiného napsat? Je to tvůj osobitý styl a mně se moc líbí...

7 Natali Natali | Web | 8. září 2012 v 11:33 | Reagovat

To je dokonalé! Ta bezmoc, která z toho úplně srší. Jak mu nemůže poděkovat, odpovědět, usmát se na něho...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama