PPP:Servite dilectione mea!

3. prosince 2012 v 22:34 | Karla de E-mentalist
Snad se bude líbit. :-) Servite dilectione mea! Je přeloženo z latiny, znamená to: Sloužím své lásce!

Noci v Římě jsou chladné, hlavně pro nás, otroky stále připoutané na řetězech. Nejsme sto se jen malinko pohnout a zahřát. Stále a stále čekáme až si nás někdo koupí a dá nám nějakou práci. Nevím co je lepší, trmácet se za vozem, bez ustání stále dál a dále, nebo dřít pro nějakého prostopášného pána. Zítra, zítra nás budou ukazovat na tržišti, možná už zítra budu mít svého majitele. Ta představa mě děsí, ale zároveň jsem zvědavá. Nejvíce se bojím, že mě oddělí od mé sestry, byla postižena nájezdem kočovných kmenů, přišla o ruku. Vždy jsem na ni dohlížela, nesnesla bych, kdybych už dál nemohla. I teď mi spala v náručí, klidná a spokojená. Byla taková vždycky, ale pokud jí něco opravdu vyvedlo z míry, nedokázala se kontrolovat. A s takovou máte v Říši římské nevalné naděje na přežití. S těmito ponurými myšlenkami usínám a očekávám další den.
II.
Byla jsem doslova strčena do středu jakéhosi dřevěného podia, všude kolem stáli lidé a prohlíželi si mne. Jeden z obchodníků si stoupl vedle mě a snažil se říct co nejvíce mých dobrých vlastností.
"Má základní vzdělání, je fyzicky zdravá…" Znala jsem ty věty zpaměti.
"Dám čtyři sta."
"Tisíc."
"Dva tisíce."
Ruce se zvedaly a já s děsem dívala po zájemcích, samí plešatí a obtloustlí staříci.
"Dva tisíce dvě stě."
"Dva tisíce dvě stě. Poprvé…"
"Čtyři tisíce." Hlas všechny zarazil a mě především. Hleděla jsem do očí chladných a modrých jako led. Byl to ještě mladík, o tolik jiný než všichni ostatní. Vysoký, svalnatý a velice pohledný se zlatavými vlasy a vážnou tváří. Vypadal jako anděl, jakoby do téhle doby i místa vůbec nepatřil.
"Poprvé. Podruhé. Prodána za čtyři tisíce sesterciů."
Zatím co mne nějaký černý propuštěnec táhl za sebou, já se otáčela na sestru, která nyní byla na řadě. Nesnášela to, nesnášela ty odmítavé a pohrdavé pohledy. Plakala a trpěla. Muži za ní si něco mezi sebou drmolili. Ostatní ale kroutili hlavou. Někteří odvraceli hlavy, jiní popuzeně řvaly a plivali na Selene, jak se má sestřička jmenuje. Pak se otrokáři konečně přestali dohadovat. Nastalo ticho, doprovázené jen tlumenými vzlyky mé sestry. Jeden z těch mužů k ní zamířil. Jeho oči, byli to oči dravce. Uviděla jsem, jak se mu pod tógou něco zalesklo. Došlo mi to, už po páté nás na tržišti nabízeli, ale nebyl veliký zájem o slabé a nedospělé dívky. Došla jim trpělivost, proč živit někoho, na kom nebudou mít zisky? Chtějí jí zabít. Zalapala jsem po dechu a do očí mi vyhrkly slzy. Srdce se mi téměř zastavilo děsem. Sestra bylo to jediné, co mi na světě zbylo. Nechtěla jsem jí ztratit. Klesla jsem na kolena a začala prosit o její život a ani mě nenapadlo, že tak dávám v sazku ten svůj. Je jasné že to nepomohlo, otočila jsem se tedy na mého nového pána.
"O Božský, slituj se prosím a kup si i mou sestru, udělám všechno, co chceš, se slituj. U Dia, slibuji, že ti bude užitečná i s jednou rukou zastane mnoho práce…"
Propuštěnec, co držel můj řetěz, už se chystal mne ztrestat za mou troufalost. Ale Pán jediným slovem "Stop." Zastavil jak jeho, tak i otrokáře, který se už už snažil mé sestře podříznout krk.
"Beru jí." Řekl naprosto bez emocí.
"Kolik dáte?" Zabručel.
"Pět set."
"Za pět set nekoupím ani starou kozu."
"Šest set víc nedám."
"Ta holka říkala, že má velkou cenu."
"Šest set sesterciů je má poslední nabídka, kdy byste jí zabili, nemáte nic."
Muž zavrčel a vystrčil Selene z podia. Chytla jsem jí do náručí. Celá se třásla, stejně jako já, takhle jsem jí neznala. Byla vždy silná a tvrdá, silnější nežli já. Nyní bezmocně plakala, polykala slzy a dýchala tak mělce, že jí nestačil kyslík, rozkašlala se. Podíval jsem se do očí našeho zachránce. Díval se s chladem na otrokáře, naprosto bez špetky emocí, ale pak jakoby ucítil můj pohled, upřel na nás zrak. Na chvíli se mi zdálo, jakoby se v těch modrých očích zaleskl soucit. Pak jsem ale tento dojem přisoudila mé naivní fantazii. Zachránil sice mě a mou sestru, ale to neměnilo nic na tom, že to byl Říman. Římané necítí soucit s otroky. Všimla jsem si, že se lidé kolem pomalu rozcházejí vzala jsem sestru za ruku a donutila jí vstát. Černoch jí nasadil pouta a obě už nás táhl za lektikou mířící do centra města.
II.
Jeho dům nebyl ani tak veliký, jako velkolepý. Velkému atriu vévodila mramorová socha kouzelné nymfy se vztaženou rukou, ze které vytékala průzračná voda. Zem byla pokryta hebounkým mechem a po krajích byli vysázené bílé lilie, které naplňovali okolí opojnou vůní. Vzduch byl teplý a lehký, cítila jsem se jako v ráji. Atmosféru ještě umocňovali pestrobarevní motýli, kteří létali všude kolem. V pozadí stála útlá dívka, asi tak stejně stará, jako já a květiny zalévala.
"Philipo!" zavolal na ni vlídně můj nový pán. Děvče se překvapeně otočilo a usmálo se, klidně odložilo hliněnou konévku k fontáně a téměř k nám přitančilo. Philipa, jak jí říkali, byla oděna do zdobeného pelpa, hustou, tmavě hnědou a vlnitou hřívu měla svázanou do dlouhého copu a za uchem jakousi bílou květinu. Znovu se usmála, kypěla z ní přirozená řecká krása, měla velké, oříškově hnědé oči ohraničené hustými řasami, snědou pleť a zářivě bílé zuby s výraznými špičáky.
"Vítej zpátky." Pronesla hlubším, sametovým hlasem a kývla na pozdrav.
"Jsem rád, že jsem konečně doma. Máme tu další dvě dívky, mohla bys jim prosím ukázat, jak to tady chodí?" Pravil a povzbudivě se na nás uculil.
"No, dámy, vítejte doma. Žijte tu v míru s námi i s Kristem." Poznala jsem v jeho chování jakousi změnu, jakoby snad všude nosil masku a sundával jí jen v bezpečí domova. Nechápal jsem úplně to, co nám řekl, vím jen, že jeho slova byla vlídná. Omráčena jeho charismatem, jsem ani nevnímala, že se od nás vzdaluje a dívka mi podává ruku.
"Zdravím, jsem Philipa."
"Penelopea." Špitla jsem nejistě a utřela si umouněnou ruku do hadříku, který jsem měla na sobě. To abych jí moc nezmazala. Stisk měla na rozdíl ode mne překvapivě silný. Potom se podívala na sestru.
"Tohle je Selene, má sestra."
Dívka rozpačitě kývla a vedla nás do vnitra domu. Sestra po mě vztáhla ruku. Vypadala vystrašeně, sklonila jsem se k ní a zašeptala:
"Neměj obavy, cítím, že teď už bude všechno dobré." Přikývla a ve spěchu jsme dohnaly rázně kráčející děvče.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 NikaRoovy NikaRoovy | E-mail | Web | 4. prosince 2012 v 6:05 | Reagovat

Kapitola je krásná :-) Povedla se ti. :-)

2 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | Web | 4. prosince 2012 v 19:26 | Reagovat

Děkuji děkuji děkuji :)

3 Mei-riefel Mei-riefel | 4. prosince 2012 v 20:44 | Reagovat

Naprosto úžasný. Krásná slova a tak a nápad. :))
   A nejsem náhodou Philipa ??

4 Philipa Philipa | 4. prosince 2012 v 20:55 | Reagovat

Moc krásný ;) nemohla jsem se odtrhnout..hodně štěstí v dalším článku ;-)

5 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | Web | 4. prosince 2012 v 21:00 | Reagovat

[3]: Jdeš na to správně.. ale Philipa je někdo jiný... na tebe si ještě nějakou chvíli počkáme... Jen pro ostatní.. V téhle povídce jsou všechny hlavní a i většina vedlejších postav založená na lidech, co jsou mi blízcí.. :) A znám je osobně :)

6 Venea Venea | 5. prosince 2012 v 15:27 | Reagovat

Juh!:D nádhera!:) Stejně se nejvíc těšim až tam budu hrozně mě to zajímá:D ;-)

7 Tonča Tonča | Web | 5. prosince 2012 v 17:15 | Reagovat

Skvělé, moc pěkné

8 Tonča Tonča | Web | 8. prosince 2012 v 19:00 | Reagovat

Jinak, já vím, že mě neznáš osobně, ale jsem tam i já? :-D

9 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | Web | 9. prosince 2012 v 14:12 | Reagovat

To je jasný že jsi.. si má spřízněná duše přec :-P  ;-)

10 Tonča Tonča | 15. prosince 2012 v 13:10 | Reagovat

Sice pozdě, ale děkuji XD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama