18. Vito

7. května 2013 v 21:43 | Karla de E-mentalist |  Prokletí luny


Hleděla na něj, bylo ticho. Její pohled byl plný překvapení, oči měla jako vždy lesklé. Pak se najednou rozesmála.

/Vážně? /

Přikývl.

/Už zítra uvidím lidskou vesnici, krávy, ovce, děti… Guardiane, to je úžasné…/ Nechápal co jí na tom tak těší, ale v její blízkosti se taky najednou cítil šťastnější.

"Víska se jmenuje Vito, máme tam pár spojenců, proto jí navštívíme. Ukážu ti klášter… nebo knihovnu. Pokud budeš chtít, samozřejmě."

Zamračil se.

/Moc ráda… /Uculila se. /Vlastně si neumím představit lepšího průvodce, než jsi ty. /

Jen trochu mu zacukali koutky, když oba uslyšeli, že se pokračuje v cestě.

Christopher šel s Marií úplně vpředu průvodu.

"Víš, mám obavy, tuším, že nás někdo sleduje. Měl jsem tu čest poznat prince jen ve chvilce, ale myslím, že to jen tak nenechá."

"Stoprocentně už nám někdo jede v patách." Přidala se Anna. Která nenaslouchala jejich rozhovoru.

"Otázkou je kdo, a jak jsou rychlí…" zamyslela se Marie.

"Já, kdyby mi unikl vrah mého otce a ještě vlkodlak, ze strachu že by mohli uniknout, rozjel bych se za nimi sám."

"Princ by rozhodně nevyjel sám, musí po smrti otce řídit zemi, pohřeb a postarat se o matku." Namítla Anna.

"Pak bych poslal někoho, komu mohu věřit. Přítele."

"Wiliem." Vyhrkla epiřanka.

"Takže s kým máme tu čest?"

"Wiliem je nejrychlejší jezdec v království, vychovávali ho královští hraničáři, je rychlý tichý, výborný stopař.

"Ale dobrý člověk." Zastavila je najednou Sarah. Byla bílá jako stěna, hrbila se a podpírala holí.

"Úplně zapomínáme, že tu máme těhotnou ženu." Zhrozil se Christopher.

"To je dobrý," vydechla dívka "jen jsem chtěla říct, že Wiliem je jeden z lidí, kterých se nemusíme bát. Stačí mu jen vysvětlit, jak to bylo a on nás nechá být."

"Nebuď naivní, dítě. Je oddaný princi, už teď slídí za námi a jde po naší stopě jako ohař." Zavrčela Anna.

"Já mu věřím, je dobrý."

"Dobrý ne dobrý budeme potřebovat několik koní." Rozsekl to muž.

"Žádný obyčejný kůň se rychlosti nevyrovná tomu Rowenskému." Namítla Anna. A podrbala svou klisnu na hřbetě. Byla sněhově bílá s delší srstí, jen oči a čumák měla černé jako noc.

"Pořád budou rychlejší než naše chůze." Na tom se všichni shodli.

Když vyjížděli, bylo ještě pár hodin do svítání. Samantha se dnes temnoty nebála, jak by mohla ve společnosti těch dvou.

Oliwer si usmyslel, že by měla začít první lekce mluvení. A to hned.

"Oliwer. Řekni Oliwer. O-li-w-e-r. Oliwer. Oliwer. Není to nic těžkýho prostě O-li-wer." Měl ruku na hoře a hýbal prstem v rytmu výslovnosti.

"Blbec prostě blbec, myslím, že dřív umřeme smíchy, než ty jí naučíš mluvit. A navíc, proč jí neučíš něco praktičtějšího, k čemu bude potřebovat tvoje jméno?" Zaprotestoval Guardian.

"Gurďa… Gurďa. Zřetelný G. G-u-r-ď-a."

Dívka se smála, až jí tekly slzy.

Epiřan zakroutil hlavou a vychutnával si nočního, ledového větru. Hvězdy jim opět svítili nad hlavami. Vzpomínal na tu důvěrnou chvíli předvčerejšího večera, ještě teď cítil vůni jejích vlasů.

Toužil k nim přičichnout znovu.

/Promiňte hoši, nemohu. Ještě ne. /

Oba přikývli a beze slova pokračovali dál v cestě.

Ticho prolomil až Epiřan. "Chtěl bych se to taky naučit… to myšlenkové rozmlouvání."

Samantha překvapeně zamrkala. /Dobrá, není to těžké, jen se musíš naučit uzamykat mi své vědomí, soustřeď se vždy jen na tu konkrétní myšlenku a pak mi jí pošli. /

"Když jsem to udělal poprvé, viděla jsi všechno, co se mi odehrávalo v hlavě?" Ta představa se mu ani trochu nelíbila.

/Ovšem že ne… Na to to bylo příliš krátké a zmatené. / Nevěděl proč, ale nevěřil jí.

"Jak to tedy mám udělat, jak mám zamknout své myšlenky?"

/Stačí to chtít. /

/HALOO?!! /

/Nemusíš tolik křičet. / zasmála se Samantha.

/Takže to jde- jsem rád že se směje- to jsem nechtěl… /

/Ze začátku je to obtížné. /

"Je to mnohem těžší než komunikovat s Varyem."

/To je. /

Nebe bylo čím dál světlejší a před nimi se začali vynořovat první obrysy vesnice. Za nimi se rozprostírali Drakelské planiny, ale nyní shlíželi na vesnici dolů do údolí. Byla malebná a celkem velká, chybělo málo a mohla se chlubit titulem město. Už zdálky byl vidět chrám, největší budova, a knihovna, kolem dědiny se rozprostírali výběhy pro dobytek.

Členové výpravy si mezi sebou vyměňovali významné pohledy. Konečně dostanou teplou koupel, měkkou postel a dobré jídlo. V dáli se již tyčily respekt vzbuzující Pohraniční hory, na jejich vrcholcích se třpytil sníh, který netál ani v horkých letních dnech. Guardian vysvětlil Samantě že partyzáni se ukrývají v tunelech pod horami.

Stačila jen hodina chůze a už procházeli mezi prvními dřevěnými domky, jeden jako druhý stáli v úhledných uličkách s doškovými střechami a malými zahrádkami se spoustou bylinek a květin.

To byli domky v centru, ale po okrajích stáli stavení, mnohem větší. Velké domy bohatších vrstev. Pak tu bylo, náměstí, jimž zrovna procházeli a pár ulic vyhrazených obchodům a hostinci. To byl jejich cíl, budova velká ale dřevěná stejně jako ostatní. S terasou kde sedělo několik mužů a popíjelo medovinu.

Dovnitř vešla pouze Marie a Elisabetha, pro případ že by snad někdo mohl poznat uprchlíky. Ženy kráčely k pultu sundávajíce si kápi z hlavy. Hostinská zvedla oko od kalichu, který leštila. Měla jen jedno, druhé zakrývala páska. Byla zavalitá a vysoká s hnědými vlasy. Na první pohled vypadala nesympaticky.

"Dobrý den. Potřebujeme čtyři pokoje."

Žena si je podezíravě prohlédla. "Platí se předem."

Marie vytáhla měšec a hodila ho na pult. Žena ho potěžkala v ruce, vyndala jeden denár, kousla do něj, a když se ujistila o jeho pravosti, dala jim čtyři klíče.

"Řeknu někomu, ať vám donese teplou vodu a čisté oblečení."

Ženy krátce přikývly. Elisabetha se ještě optala:

"Stáje?"

"Vzadu."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Mei-riefel Mei-riefel | 12. května 2013 v 21:03 | Reagovat

Moc se mi líbí způsob jakým píšeš. Je to takové odlehčené, nepřeplácané a výstižné, ale není to ani zkrácené. Tak to na mě působí :) je to super !

2 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | 13. května 2013 v 16:11 | Reagovat

Díky :)

3 Yasemin Other Van de Notte Yasemin Other Van de Notte | E-mail | Web | 15. května 2013 v 18:06 | Reagovat

Jupí, konečne :D :D :D Ani nevieš akú mám radosť :D
Je to nádherná kapitola :D Píšeš s takou ľahkosťou a jednoduchosťou, až to je krása čítať :D
A Vito vyzerá na pekné mestečko :D :D také pokojné, som zvedavá, čo a tam zomelie :D

4 Karla de E-mentalis Karla de E-mentalis | 16. května 2013 v 19:57 | Reagovat

:D děkuji ani nevíte děvčata jak mě vaše komentáře těší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama